Recenze: Hvězdy nám nepřály

pondělí, srpna 17, 2015

Název: Hvězdy nám nepřály
Autor: John Green
Nakladatelství: Knižní klub
Hodnocení: 5/5
Hodnocení obálky: 5/5
Anotace: Zajímavá a citlivá knížka o šestnáctileté Hazel, která trpí rakovinou a sblíží se s Augustem, jemuž se podařilo tuto nemoc překonat. Ti dva mladí lidé se výborně doplňují, a navíc je spojuje originální pohled na život i na chorobu, která je postihla. "Nejvtipnější smutný příběh" je napsán s mimořádným smyslem pro humor a sarkasmus a díky autorovu vyprávěčskému talentu vyznívá velmi působivě.

Člověk si nemůže vybírat, jestli ho svět zraní nebo ne, ale může aspoň mluvit do toho, kdo ho zraní. Já jsem se svou volbou spokojený. Doufám, že ona s tou svojí taky.

Hrozně moc se mi líbí citáty na obálce. Což tato obálka má a podle mě to vypadá skvěle. Obaly jsou k této knize dva - nebo lépe řečeno jsou dvě vydání knihy. První je takový klasický hardback s modrou obálku a je jednodušší. Druhý je v souvislosti s filmem - obálka je s herci a je to paperback. Mě osobně se líbí asi kapku víc to klasické první vydání, ale obě obálky jsou nádherné.

Popsání mých pocitů, je to nejtěžší co tu teď musím napsat. Knihu jsem viděla už chvíli po tom co vyšla v knihkupectví, ale neměla jsem nějakou potřebu si jí přečíst, nebo si alespoň přečíst anotaci. Po nějaké době začala být kniha čím dál oblíbenější, četlo jí čím dál víc lidí, čím dál víc mých přátel. Potom jsem zjistila, že má být dokonce film, a díky tomu se dá říct, že jsem přestala váhat a okamžitě knihu začala číst.

Jakmile jsem se do knihy začetla, šlo to hrozně rychle. Co se týká kapitol, některé byly dlouhé, a některé krátké. Rozhodně to nebylo nějak uspořádané že by každá kapitola měla zhruba stejně stran, ale nedá se říct, že by mi to vadilo.

,,A já se zamilovala, jako když člověk usíná: pomalu a pak nejdnou docela."


Hazel, je opravdu hrozně moc silná. Přestože měla nevyléčitelnou rakovinu a věděla to, spoustukrát se tak vůbec nechovala. Mohla si stěžovat na všechny možné bolesti, ale nikdy si nestěžovala. Nebyla sobecká, což na ní hrozně obdivuji. Nechtěla nikomu její nemocí způsobovat bolest.

Augustus je, když opomenu jeho nemoc, úplně tipický sedmnáctiletý frajírek. Můžu o něm, ale říct to samé co o Hazel - je moc silný, že to všechno zvládl. Že si nikdy nestěžoval. Tyhle dvě postavy jsou odlišné, ale zároveň si jsou hrozně podobní. Neuvěřitelně moc se k sobě hodí.

Isaac je Gusův kamarád, s Hazel se znají z podpůrné skupiny. Kvůli rakovině mu operovali oko,
takže viděl nějakou dobu pouze na jedno. Později mu bohužel museli vyoperovat i druhé, takže oslepl úplně. Měla jsem ho taky moc ráda, protože díky němu nebyla kniha jen romantická a zaměřená na Hazel s Augustem. Byl tam i on, a bez něj by to bylo dost jiné a.. celkově si bez něj nějak neumím představit. Také to byla nejspíš pro mě nejvtipnější postava.

,,Svět není továrna na splněná přání."


Do knihy jsem se sice začetla, ale nedá se říct, že bych ji úplně hltala, nebo dokázala přečíst prakticky celou najednou. V což jsem upřímně, tak trochu doufala. Kniha je psaná skvěle, poutavě a čtivě, neměla jsem nikdy problém, že bych se musela nutit do čtení nebo, že bych narazila na nudnou část. Zároveň jsem ale četla i knihy, do kterých jsem se začetla víc. Tuhle knížku jsem si nedokázala úplně tak moc při čtení představit, jako by se mi odehrával film před očima. Prostě to nešlo. Na druhou stranu, tak moc mě dokáže bavit jenom opravdu málokterá knížka, takže to nevidím jako veliké minus.

Každopádně budu jako ti ostatní co knihu vychvalují a jsou z ní nadšení - kniha je opravdu úžasná, jedna z nejlepších co jsem kdy četla. Příběh vypráví šestnáctiletá Hazel, která má rakovinu plic. Její maminka jí vozí do "podpůrné skupiny", což je skupinka dětí co mají rakovinu. Nazvájem o sobě něco musí říct, a ostatní se je potom snaží podporovat. Právě na jednom z těhle sezení se Hazel seznámí s Augustem - sedmnáctiletých klukem, který měl rakovinu, ale vyléčil se.

Je velmi těžké říct svůj celý názor, bez toho abych tu neprozrazovala děj dopředu. Co se týká konce,
když jsem poprvé knihu viděla, ale ještě nezačala číst, myslela jsem, že kniha bude mít takový ten typický dobrý konec. Samozřejmě poté, co jsem se o knize začala dozvídat více a později jsem ji začala i číst, mi došlo, že konec nebude dobrý.

Kniha je opravdu skvěle psaná, tím způsobem, že se dokážete vcítit do hlavní postavy, přestože vy nemáte rakovinu tak jako ona. Rozhodně vás to donutí alespoň chvíli se nad tím vším zamyslet, nejspíš si i uvědomíte, jaké máte vy štěstí, když nemáte rakovinu. Neustále si stěžujeme, jak je všechno, hrozné, ale co to je oproti této nemoci?

,,Bez bolesti, by člověk nepoznal radost."

I když jsem byla s koncem smířená, a věděla jsem že bez slz se to neobejde, pořád si kousek mě přál ať se to nestane a dopadne to dobře. Jenže bychom si vážně měli zvyknout, že život není jako ve filmu. Jak jsem čekala, samozřejmě jsem si u knihy také  trošku zabrečela, i když méně než jsem čekala. Spíš se mi slzy nahrnuly do očí, než že bych opravdu brečela, ale je to stejně první kniha, která tohle se mnou dokázala.

Přestože by se v knize nejspíš nějaké menší mínus našlo, nemůžu jí dát prostě míň než pět hvězd. Protože si to opravdu zaslouží. Jak obálka, tak kniha a stejně tak i autor.



You Might Also Like

0 comments