Recenze: Příliš mnoho Kateřin

neděle, srpna 16, 2015


Název: Příliš mnoho Kateřin
Spisovatel: John Green
Počet stran: 240
Nakladatelství: Knižní klub

Zázračné dítě Colin by hrozně moc chtěl něco znamenat. Být nějakým způsobem slavný. Za svůj život měl devatenáct přítelkyň a všechny byly Kateřiny. Když se s ním, poslední den školy, rozejde jeho devatenáctá Kateřina, připadá mu, že jeho život je u konce. Nedokáže nic dělat, jen stále vzpomíná na svou poslední Kateřinu. Jenže na pomoc mu přijde jeho nejlepší kamarád Hassan, který ho donutí vyrazit s ním na prázdniny na výlet. Jejich první a zároveň poslední zastávka je venkovské město Tennessee, kde se seznámí s Lindsey a její matkou Hollis, která jim nabídne pobyt u nich doma a brigádu. A tak se Colinovi pomalu začíná dařit na Kateřinu zapomenout a posunout se dál. Zároveň se přitom ale snaží přijít na kloub svému Teorému, který by měl vypočítat úspěšnost vztahů. Objeví konečně něco, díky čemu by mohl hodně znamenat?

Je tam dost místa na to stát se kýmkoli - kýmkoli, jen ne tím, kým už byl, protože jestli se Colin v Gutshotu naučil jednu jedinou věc bylo to, že budoucnost přijde a nedá se tomu nijak zabránit. A poprvé v životě se usmál, když si představil tu přicházející nekonečnou budoucnost, která se před ním rozkládá.

Collin byl pro mě poměrně neobvyklá hlavní postava. No, moc často zkrátka nečtu o geniálních dětech. Každopádně jeho chování se mi líbilo. Měl skvělé myšlenky, a ve většině situací bych se na jeho místě zachovala stejně. Nebyl namyšlený, ani nic podobného, naopak mi byl hodně sympatický. Myslím si, že lepšího hlavního hrdinu by knížka mít ani nemohla.

Hassan byl moje nejoblíbenější postava. Byl to ideální nejlepší kamarád, vždycky se zachoval skvěle a zároveň mě snad každá jeho věta pobavila. Vždycky se svými neobvyklými vtipy a ironií snažil zlehčit situaci, což jsem si na něm vážně zamilovala.

Lindsey byla občas trochu otravná, ale na druhou stranu byla fajn. Často mi připadala, že má zvláštní názory a nejspíš bych se nikdy nezachovala tak jako ona. Byla poměrně rázná a odvážná, ale přesto jsem ji měla ráda.

,,Mám chuť někam zalézt a umřít."


Stejně jako u všech ostatních knih Johna Greena, i tato má dvě vydání a formáty - hardback a paperback. Osobně se mi více líbí ten paperback, ale vzhledem k tomu, že jeho ostatní knihy už mám v hardbacku, nechtěla jsem tu ,,sérii" narušit.

Co se týká této obálky, největší plus na ni je pro mě originalita. No, jaká kniha má na obálce rovnice, nebo celkově matematiku? Červená barva je něco, co já osobně jsem si před touto knížkou nedokázala na obalu představit.

Nevím jestli je to jen vyjímka, nebo červená opravdu vypadá na obálkách knih dobře, ale tahle se mi líbí. I když obálka není nijak složitá a propracovaná, nemyslím si, že by se dala vylepšit nebo cokoliv takového. Líbí se mi přesně tak jak je.

Zajímavý detail v knize jsou poznámky pod čarou, které byly snad na každé stránce. John vysvětloval všechny možné neobvyklé výrazy, cizí slova, popřípadě překládal věty, které napsal v cizím jazyce, nebo také různě vysvětloval matematické výpočty, které Colin používal. Mě osobně poznámky pod čarou nevadí a v této knize mi to připadalo jako skvělé zpestření. Navíc některé věci byli opravdu zajímavé a dozvěděla jsem se i spoustu nových věcí.

,,Ty nepotřebuješ holku Coline. Ty potřebuješ robota, který neříká nic než ,miluju tě´." A bylo to, jako by ho zvenitř někdo rval na kusy, chvění a pak ostrá bolest ve spodní části hrudníku, a pak poprvé v životě měl pocit, jako by z něj někdo kus vytrhl.

Tahle kniha je něco neuvěřitelně geniálního. Během čtení a potom i těsně po dočtení jsem se vážně hodně snažila nesrovnávat ji s Greenovou nejznámější knihou Hvězdy nám nepřály. Protože tyhle dvě knihy jsou něco úplně jiného. Ale teď, když se na to dívám s odstupem a hodně jsem o tom přemýšlela, troufám si říct, že tahle kniha je lepší než Hvězdy. Příliš mnoho Kateřin mi připadá zkrátka propracovanější i se mi lépe četla.. Mě ta kniha naprosto překvapila a ohromila. Čekala jsem něco hodně dobrého - protože, napsal ji přece John Green - ale ne tak moc dobrého.

Kniha se hodně týká matematiky. Já rozhodně nejsem člověk, kterému by matematika šla, nebo ho bavila. Nesnáším matematiku. Jenže Greenovi se povedlo napsat to tak, že mě v knize i ta matematika bavila. Rozhodně se knihy nemusíte bát kvůli tomu, že byste ji nepochopili kvůli té matematice. I já se trochu bála co od toho můžu čekat, nevěděla jsem

jestli knihu pochopím. Ale k pochopení knihy, nebo přečtení ji, nepotřebujete umět vypočítat všechny ty Colinovy
rovnice. Je to jen taková zajímavost navíc, kterou se zabývat můžete, pokud vás matematika baví, ale pokud ne, vůbec ji nemusíte řešit.

Kniha je opravdu neuvěřitelně propracovaná a je v ní něco víc než jenom ten příběh, než jenom ta slova. Všechno to je geniální, všechno do sebe zapadá. Kniha je vtipná - hlavně díky Hassanovi, nejlepšímu kamarádovi Colina, kterého jsem si opravdu zamilovala - a je to zkrátka hrozně skutečně popsané. Jako by se mi ten příběh odehrával před očima. Skoro jako film. Tahle kniha je pro mě zkrátka něco víc než jenom kniha.

Po dočtení jsem byla sice ráda, že jsem knihu dočetla, ale zároveň jsem ještě chtěla číst dál. Nechtěla jsem se s příběhem rozloučit. Pořád jsem se vracela k mým oblíbeným částem a četla si je znovu. Jsem si jistá, že si knihu ještě někdy opět přečtu a opravdu hodně přemýšlím o tom, jestli náhodou není nejlepší ze všech knih, které jsem zatím četla.

S koncem jsem byla spokojená. Je otevřený, ale zároveň se všechno uzavře. Můžete si domyslet co bude dál, ale zároveň víte, že to skončilo tak jak mělo.


You Might Also Like

0 comments