Recenze: Všechny malé zázraky

Název: Všechny malé zázraky
Spisovatel: Jennifer Niven
Počet stran: 360
Rok vydání v ČR: 2015
Nakladatelství: Yoli

Theodor Finch je jiný než jeho vrstevníci. Trpí bipolární poruchou. Chová se jinak než ostatní a největší zálibu má ve smrti - fascinuje ho každá možnost, jak se může člověk zabít. Bohužel, když se dostane do situace, při které by se nějakým způsobem zabít mohl, neuvěřitelně moc ho to láká.

Violet Markeyová dřív byla úplně normální a šťastná holka. Všechno ale pokazila jedna jediná nehoda v autě, která ji připravila o její sestru. Najednou je všechno jiné a Violet vlastně ani neví, co od života chce.

A zůstali by takoví nejspíš i nadále, kdyby je ovšem nesvedl dohromady  školní projekt, při kterém by měli objevovat ,,krásy Indiany“. Theodor s Violet se vydávájí na spoustu výletů, a oba jako by konečně začínali být sami sebou. Theodor zjišťuje, že před Violet nevadí, když je trochu jiný a Violet se začíná vracet k té staré bezstarostné Violet, která nepočítá dny do konce školy, ale užívá si přítomnost.

Je dnes ten správný den na smrt?

Na to se ptám sám sebe ráno, hned jak se vzbudím. Myslím na to ve škole při hodině, když se snažím udržet pozornost při únavném, monotónním výkladu pana Schroedera. U stolu při večeři nad talířem zelených fazolek. V noci, když nemůžu spát, protože neumím vypnout mozek, musím o tom pořád přemýšlet.

Je dnes ten den?

A když ne dnes - kdy?

Jsem opravdu ráda, že obálka zůstala praktický stejná jako v originále, protože je naprosto nádherná a mě nenapadá obálka, která by se ke knize mohla hodit více. Je to krásný nápad a je opravdu skvěle zpracovaná. Stejně tak je kniha krásně zpracovaná i zevnitř.

To nejlepší na nádherné obálce je to, když je stejně nádherný i obsah. Nestává se to zrovna často, ale tentokrát se to stalo a já jsem za to neuvěřitelně moc vděčná, protože na knihu mě nalákala z poloviny právě obálka. Nejvíc mě ale nalákala anotace, i když toho neřekne až tolik. Já zkrátka tyhle depresivní témata miluji, a když je na to nálada, je to pro mě naprosto skvělé čtení.

Kniha je psaná z dvou pohledů, které se střídají, většinou po kapitolách, tedy z pohledu Finche a z pohledu Violet. Řekla bych, že lépe to autorka napsat ani nemohla, protože člověk to vidí z pohledů obou a mnohem lépe se vcítí do obou postav.

A tak, protože jsem na to zvyklý a protože ta dívka, Violet, nemá daleko k pláči, shodím na podlahu jednu ze svých učebnic. Všechny pohledy se obrací na mě. Ohýbám se, zvedám ji a mrštím s ní o zeď, jako by to byl bumerang - odráží se od zdi, proletí nad hlavami spolužáků - a když se nakláním na židli, abych se ji vyhnul, spadnu na zem. Pak následuje hihňání, potlesk a jeden nebo dva výkřiky ,,magor", a pak sípání pana Blacka: ,,Jestliže jste skončil Theodore, rád bych pokračoval."

Theodor Finch byl bezpochyby jedna z nejlepších knižních postav. Trpěl bipolární poruchou, a
pro mě jsou všichni tihle lidé naprosto neuvěřitelní a silní. A Theodor nebyl jiný. Zatímco někdo jiný by ho mohl považovat za slabocha, on byl pravý opak. Byl chápavý a naprosto skvělý. Říkám si, že by povahově měli být všichni kluci takoví.

Violet byla opravdu příjemná postava. Trochu jsem se bála právě toho jaká bude, protože většina dívčích postav v knihách není nic moc. Violet byla neobvyklá postava. Byla odlišná od všech svých přátel a právě proto jsem ji měla ráda.

Ty jsi tak hrozně citlivý, Theodore. Od té doby, kdy jsi byl malý kluk.

Když má kniha vysoké hodnocení, samé kladné recenze a k tomu nádhernou obálku, čekám opravdu hodně. Často se bojím, abych nečekala až příliš moc a pak nebyla zbytečně zklamaná. U této knihy to nebylo jinak, očekávala jsem opravdu hodně a tak trochu jsem se bála, aby mě to nezklamalo.

Stal se ale pravý opak, protože kniha byla ještě mnohem lepší, než jsem si představovala. Už od první stránky, vlastně od první věty, jsem věděla, že to bude opravdu něco. A bylo. Stejně tak se mi od první věty podařilo bez problému začíst. Zbožňuji tato témata knih a je mi to všechno tak nějak blízké. Ráda se vcítím do postav, kteří mají takový osud. Řekla bych, že přesně takovou knihu jsem hledala a potřebovala.

Jakmile zastaví, nevím, jestli bude zvracet, nebo vyskočí ven a začne mě bít. Místo toho ale volá: ,,Ještě!" A pak je zase pryč a já vidím jen neostré obrysy modrého kovu, dlouhých vlasů a dlouhých nohou a rukou.

Několikrát jsem během čtení zničeho nic knihu zaklapla, zavřela oči a jen si říkala: To je tak zatraceně dobrý. Protože tahle kniha opravdu je zatraceně dobrá, a vlastně se k ní ani nedokáži pořádně vyjádřit, protože to co jsem během čtení a po dočtení cítila, se zkrátka ani nedá vyjádřit slovy.

Je vidět, že autorce je toto téma také velice blízké. Její styl psaní jsem si zamilovala a s ním i celou knihu. Kniha je plná úžasných citátu a snad na každé stránce se skrývají nádherná moudra, která jsem si založila papírky a často si je znovu pročítám.

Když odchází, řekne: ,,Už žádná zima. Tys mi přinesl jaro, Finchi."

Celá kniha skrývá hrozně moudra. Myslím, že ne každému to sedne. Nejspíš to u někoho může i vyvolat deprese, nebo si může říct, že je to zbytečně depresivní. Ale mě kniha naprosto sedla, užila jsem si ji od první věty až po poslední. Závěr byl pro mě tak nečekaný a neuvěřitelný, že došlo i na slzy. Pro mě se Všechny malé zázraky staly ideální knihou na zamyšlení, poplakání a povzbuzení zároveň a jsem si jistá, že jsem ji nečetla naposledy.