Recenze: Šepotání

Název: Šepotání

Spisovatel: A. G. Howard
Počet stran: 416
Rok vydání v ČR: 2015
Nakladatelství: CooBoo

Alyssa slyší šepotání květin a hmyzu, je to dar, který připravil o rozum už její matku. Pocházejí totiž z rodiny Aleny Liddelové, lépe známé coby Alenky z Říše divů, skutečné inspirace Lewise Carrolla, podle níž stvořil svůj proslulý fantaskní svět. Když se matčin stav zhorší, nemůže už Alyssa své dědictví dál popírat a zjistí, že na těch fantastických pohádkách, které zná z dětství, je víc pravdy, než by se mohlo zdát. Vydává se na útěk, který zavinila už kdysi dávno právě Alice. Trhlinou v zrcadle se dostane do Říše divů, jež je mnohem ponurejší, než jak ji zná z knížek a stáhne s sebou i svého nejlepšího kamaráda a tajnou lásku Zacha. Na druhé straně už na ně čeká podezřelý, ale svůdný Morpheus a provází je při jejich hledání. Ale dá se mu opravdu věřit?

Když nějakému hmyzákovi propíchnete panděro špendlíkem, pěkně rychle sklapne.  

Šepotání má opravdu nádhernou obálku. Je to jedna z těch, které by klidně mohly být tím jediným důvodem, proč si člověk knihu přečte, ačkoliv se říká, nesuď knihu podle obalu. Ale myslím, že i tak se každý raději pustí do knihy s krásnou obálkou než s ošklivou. U této knihy se opravdu nemusíme bát, že by nás mohla snad odradit, protože je, jak jsem už řekla, opravdu nádherná a krásně pohádková. Řekla bych, že skvěle vystihuje děj a hlavní hrdinku. Font, kterým je název knihy napsaný, je opravdu krásný a barva je zvolená skvěle. Zkrátka, ať hledám jakkoli, obálce vytknout nemohu naprosto nic.

Co je u této knihy však neobvyklé, je zelená barva textu uvnitř. Celá je psaná zeleně, což jsem zatím u žádné jiné knihy neviděla. Ze začátku jsem se toho trochu lekla, aby mě z toho nebolely oči, nebo se to zkrátka nečetlo špatně. Ale řekla bych, že jde jen o zvyk. Po pár stránkách mi to už ani nepřišlo zvláštní a musím říct, že mi to ke knize sedí. Nedokáži si představit, že by byl text černý.

Při té myšlence mě začnou svědit lopatky a potom mi ostrá bolest protne kůži jako žiletka. Všechny potlačené výkřiky si teď hledají cestu ven z mého hrdla, zatímco mi ze zad rostou křídla veliká jako slunečníky.

Alyssu je těžké přesně popsat, protože to byla docela zvláštní hlavní hrdinka. Většinou jsou ženské knižní postavy otravné, ale to Alyssa naštěstí nebyla. Nebyla ani tichá, ale zároveň ani příliš rázná. Jediné, co chtěla bylo, aby byl Zach v bezpečí a aby se její matka dostala z psychiatrické léčebny. S jejími rozhodnutí jsem ve většině případů souhlasila, ale bohužel mi občas lezlo na nervy, jak neustále měnila názory, a pokaždé věřila někomu jinému.

Zach se k Alysse chová spíš jako starší bratr k sestřičce, kterou musí mít neustále pod dohledem. Ale i přes to, že to bylo občas otravné, já si to zamilovala. Jeho obavy byly vlastně docela roztomilé a k Alysse se vždy choval skvěle, i když se o ni až moc bál. Byly chvíle, kdy mi lezl na nervy, a potom chvíle, kdy jsem ho zbožňovala. Ale řekla bych, že nikdo nemůže být dokonalý. Ve finále by pro Alyssu zkrátka udělal cokoliv.

Morfeus je tajuplný svůdník, napůl člověk, napůl můra. V knize se objeví téměř až v polovině, a já se přiznám, že když jsem o něm poprvé slyšela, nemohla jsem se ho dočkat, protože tihle zvrácení knižní záporáci jsou obvykle přesně pro mě. Tentokrát ale pro mě bylo těžké, udělat si na něj názor, protože se stále jevil v jiném světle a člověk zkrátka ani nevěděl, co si o tom má myslet. Vypadalo to, že vyjímečně si zápornou postavu neoblíbím. Větší část knihy se zdá, že Morfeus je zkrátka sobec a dělá vše jen pro sebe. A možná je to trochu pravda, ale mě na konci knihy opravdu příjemně překvapil, protože se z něj nakonec vyklubala přeci jen kladná postava a i když jsem to nečekala, nakonec jsem si  ho také oblíbila, až jsem si nebyla nakonec jistá, a doteď nejsem, jestli jsem spíše pro něj, nebo pro Zacha.

,,Morfeus," vydechnu a zní to spíš jako výčitka než jako objevné poznání. Okřídlený ďábel odhalí dokonale bílé zuby a zkroutí plné rty do nádherného úsměvu, který mě fascinuje a zneklidňuje zároveň. ,,Mmm." Pohrává si s vodní dýmkou, jako by to byly housle. ,,Tvůj hlas je hudbou pro mé uši. Řekni to ještě." Potáhne z dýmky.

Šepotání je inspirováno Alenkou v říši divů, respektive je to vlastně její pokračování. Což znamená, že pokud byste knihu rádi pochopili, je třeba o původní Alence něco vědět, v nejlepším případě ji mít přečtenou, nebo alespoň vidět film. Já naštěstí viděla film a díky tomu se mi v knize podařilo neztratit. Protože, buďme upřímní, Alenka v říši divů je šílená. A Šepotání na tom není jinak.

Ale ta bláznivost k tomu zkrátka tak nějak patří. Přesně to mě na tom baví. Na druhou stranu se ale musím přiznat, že občas to bylo až tak šílené, že jsem se v tom doopravdy začínala lehce ztrácet. Často už jsem ani nevěděla, co se v knize opravdu děje, a co se odehrává jen uvnitř Alyssiny hlavy. Ale jak jsem už řekla, tohle ke knize asi patří.

Říše divů v Šepotání ale není taková, jakou ji známe z Alenky v říši divů. Je mnohem temnější a krutější. A zvrácenější. Což je sice zajímavé zpestření, ale já jsem upřímně řečeno víc pro tu původní pohádkovou Říši divů.

Co autorce rozhodně nemohu vytknout, je styl psaní. Do knihy jsem se totiž ihned začetla, protože je psaná skvěle a je opravdu čtivá. Jen mi občas připadalo, že něco popisovala až příliš dlouho a právě proto byly kapitoly poměrně dost dlouhé.

Jak už jste se tu mohli dočíst, autorka si pro nás připravila milostný trojúhelník, což v současné době rozhodně není nic neobvyklého. Do téhle knihy to ale krásně pasuje, protože kdyby tam nebyl, zkrátka by tam něco chybělo. Těžká otázka ovšem byla, na čí straně jsem. Zach nebo Morfeus? A abychom rozhodnutí neměli lehké, autorka to pořádně zkomplikovala, protože oba se nakonec ukázali jako naprosto skvělí.

,,Půvabná Alysso," předou dokonale vykrojené rty stejný londýnským přízvukem, který jsem slyšela už v obchodě. ,,Máš možnost vymanit se z rodinné kletby. Použij klíč a vezmi svůj poklad s sebou do mého světa. Naprav, co Alenka pokazila, a zlom prokletí. Nevzdávej to, dokud mě nenajdeš."

Šepotání je první díl trilogie, ačkoliv bych to po dočtení rozhodně nečekala, protože konec je poměrně uzavřený. S čím si ale vůbec nejsem jistá je, zda jsem s koncem spokojená. Celou knihu se nedal konec na sto procent odhadnout a pak se to najednou vše rychle odehrálo a kniha skončila. A já jsem opravdu zvědavá, co se bude dít v následujících dílech, do kterých se, doufejme, pustím co nejdříve.

Abych to shrnula, Šepotání je skvělá fantasy, kterou bych rozhodně doporučila všem milovníkům právě fantasy, Alenky v říši divů nebo moderních zpracování pohádek. Já jsem tak nějak od každého trochu, takže mi kniha opravdu sedla. Je krásné dostat se do kompletně jiného světa, pryč od reality. A pokud máte tento pocit také tak rádi, tak byste asi neměli váhat!

Za poskytnutí knihy Šepotání k recenzi mnohokrát děkuji Megaknihám!